Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm

V Rožnově pod Radhoštěm vzniklo r. 1925 přičiněním bratrů Jaroňků Valašské muzeum v přírodě, které dokumentuje lidové stavitelství obrovského regionu Moravskoslezských Beskyd a okolí a současně dokládá, jak je obtížné v kterékoli době prosadit odvážnou a pokrokovou myšlenku. Dlouhodobě patří k nejnavštěvovanějším místům v Česku.

Historie vzniku muzea

Na začátku všeho stál Bohumír Jaroněk (22. 6. 1866 Zlín - 18. 1. 1933). Tento muž absolvoval nejdříve reálku v Novém Jičíně, pak Státní odbornou školu pro uměleckořemeslné zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí. První zkušenosti s uměním získal v l. 1889-1896 v ateliéru v Pešti. V roce 1894 začal malovat akvarely. Stal se malířem a dřevorytcem krajinných krás Valašska, námětově čerpal především ze Štramberska a Rožnovska. Hodně cestoval a vedl si cestovní deník (Dubrovník, Káhira, Paříž, Budapešť, Mnichov). Klíčovým okamžikem jeho života se stal rok 1895, kdy navštívil Národopisnou výstavu českoslovanskou v Praze, kde mj. stála  "výstavní dědina" a v ní valašská osada, kterou navrhl architekt Dušan Jurkovič. Stála tu i pověstná hospoda "Na posledním groši", kde vyhrávala valašská Pelárova kapela. Bohumír navštívil i mileniální výstavu v Budapešti, kde byl postaven soubor lidových staveb z celého tehdejšího Uherska. Inspirace tu byla a navíc tu byl i Bohumírův bratr Alois Jaroněk (16. 6. 1870 Zlín - 31. 10 1944), stejně umělecky založen, ale povahově odlišný. Spory mezi oběma sourozenci urovnávala jejich sestra Julie.

A tak přichází rok 1908, kdy se rozhořel na stránkách místních novin na Valašsku (jmenovaly se Palacký, Pozor  a Lubina) ostrý spor, který rozvířil Bohumír Jaroněk. Hodlal zachránit před demolicí rožnovskou radnici, kostel ve Velkých Karlovicích a kostel sv. Trojice ve Valašském Meziříčí. Sami rožnovští radní svoji radnici označovali za "starou chajdu" a o lidových stavbách mluví jako o "jednoduchých".

Avšak Jaroněk kromě záchrany objektu jde dál a navrhuje v místnosti  radnice zřídit "rožnovskou jizbu" a vybavit ji patřičným inventářem, nabádá k založení muzejního spolku a formuluje obsah sbírek (kroje, čepce, plachty, nářadí, keramika, křesadla, vyobrazení chalup). Navrhuje okolo radnice postavit zahradu a v ní usadit včelín.

Ještě, že Jaroněk ve svých snahách nebyl sám. O radnici se zajímala též Společnost Národopisného muzea českoslovanského, která dopisem apelovala na rožnovské radní, aby radnici nebourali. A také má zastání v osobním příteli páteru Eduardu Domluvilovi, který byl vůdčí osobností tehdejší Muzejní společnosti ve Valašském Meziříčí. Jaroněk v této společnosti pracoval už od r. 1898, ale místní honorace scházející se v muzejní společnosti ho příliš neuznávala.

R. 1909 se oba bratři stěhují do Rožnova. Založili umělecko-řemeslnou keramickou a gobelínovou dílnu. Mezitím se podařilo Eduardu Domluvilovi jakožto okresnímu konzervátorovi zasáhnout osobně až ve Vídni u Centrální komise pro zachování památek. Nakonec se radnice ani oba kostely nebouraly. E. Domluvil byl ale pro zachování radnice na stávajícím místě, kdežto Jaroněk se chce věnovat "sběru chalup" a přemístit je na jedno místo jako živé muzeum. A dokonce jiný odborník, dr. Jaroslav Váša navrhuje přenést radnici do parku. R. 1911 oba bratři stojí při založení muzejního spolku v Rožnově a dávají si za cíl vybudování muzea v přírodě. Na jedné ze schůzí spolku byly schváleny dvě varianty přenesení radnice: buď zůstane na náměstí a přenese se jen o 4 metry, aby město získalo potřebný prostor anebo se přesune do městského parku.

Plán byl zřejmý, ale chyběly peníze. Jedinou pomocí byl dar městské rady, která muzejnímu spolku poskytla pozemek o rozloze téměř 2000 m². Chtěla se ovšem vypočítavě zbavit radnice překážející v centru města a dala spolku ultimátum k přenesení do konce července 1913. Mezitím Jaroněk ztratil podporu Eduarda Domluvila, který stále trval na zachování objektu na náměstí. Nutno podotknout, že spor byl jen osobní, do vzájemné spolupráce spolků ve V. Meziříčí a v Rožnově se nepromítl.

R. 1912 přicházejí do Rožnova podpůrné dopisy vyjadřující se k přenesení radnice do parku. Takový například zaslal Karel Chotek. Téhož roku se koná ve Vídni výstava "Kunstlerbund Hagen", jehož členem byl i Bohumír Jaroněk. Vystavoval zde svůj projekt muzea, který zaujal Františka Ferdinanda d´Este, následníka trůnu a v té době protektora vídeňské komise pro zachování památek. Jak víme z předchozího textu, následník se už jedenkrát v Rožnově angažoval. Spolek zájmu hbitě využil a poslal žádost o subvenci na koupi stavebního místa, kterou kupodivu docela rychle v l. 1913-14 dostal vyplacenu. Podmínkou ale bylo, že radnice zůstane na náměstí. Rožnovský obecní výbor nestačil rychle rozhodnout o převodu majetku radnice na spolek, ale stalo se tak až 31. 7. 1914. Ještě na počátku I. světové války stihli členové spolku radnici opravit, instalovat "Valašskou jizbu" a pak museli na frontu. R. 1915 ještě byly do radnice přiváženy z okolí sbírkové předměty, nikdo je ale už neinstaloval, zůstaly na radnici jen deponovány.

Po skončení války radnici zabrala vojenská posádka a část sbírkových předmětů byla zničena nebo rozkradena. Město radnici spolku nevydalo ani tehdy, když se vojáci odstěhovali. Stalo se tak až poté, kdy byl v nové republice zorganizován Svaz československých muzeí vlastivědných a spolek se k němu o vydání radnice odvolal. Přitom ale se o chystaném muzeu dozvěděli i na Ministerstvu školství a národní osvěty a vyžádali si plány na založení muzea. Spolek přitom stále myslel na přestěhování radnice do parku, ale neměl ve vlastních řadách dostatek kvalifikovaných znalostí pro uskutečnění tohoto záměru. Nakonec 15. 4. 1924 se na schůzi spolku dohodl postup: prodá se pozemek pod radnicí a ze získaných peněz bude hrazeno rozebrání, převezení a opětovné postavení radnice na novém místě v parku. Celou akci posvětil přivolaný expert Památkového ústavu v Brně a pak už nastal po dlouhých letech tahanic shon. V létě 1925 chtěli místní pořádat oslavu Valašského roku v Rožnově v nově vybudovaném muzeu v přírodě. 5. dubna 1925 se sešla komise složená ze členů městské rady, muzejního spolku a přípravného výboru Valašského roku, aby vybrala místo pro nové postavení radnice. Stal se jím městský park nedaleko dnešního tenisového hřiště. Splnil se sen bratří Jaroňků, i když stále část místních obyvatel záměr nechápala. Bratři ovšem předběhli dobu, uvědomíme-li si, že další podobná muzea začala vznikat v Československu až o 50 let později.

V době slavnosti stály již v muzeu dva domy z náměstí, radnice a měšťanský Billův dům z poloviny 18. století a další drobné stavby. V l. 1927-28 sem byla z rožnovského náměstí přivezena Vaškova hospoda, jejíž datum vzniku neznáme, ale může jít o 16. či 17. století. Když r. 1933 umírá Bohumír Jaroněk, právě se dostavovala kopie fojtství z Velkých Karlovic. Za II. světové války tesaři postavili dřevěný kostel podle zachovaných plánů, podle nichž byl původně postaven svatostánek ve Větřkovicích u Příbora. Ten vyhořel roku 1878. Tak skončila první etapa budování muzea. Vzniklý areál dnes návštěvníci znají pod pojmem Dřevěné městečko.

A proč se vlastně muzeím v přírodě někdy říká skanzeny? Tento název přivezl ze své cesty po Skandinávii Alois Jaroněk, kde navštívil mj. Skansen, muzeum pod otevřeným nebem nedaleko centra Stockholmu na ostrově Djurgarden. Podotkněme ale, že Švédové slovem "skansen" rozumějí jen své nejstarší muzeum v přírodě, ale švédské slovo skansen znamená "hradby" (šance) Na jejich místě bylo stockholmské muzeum v přírodě postaveno. Nejen do češtiny, ale i do jiných jazyků potom slovo skanzen vešlo poněkud nesprávně jako synonymum pro muzeum v přírodě.

V  50. letech 20. století vzniká projekt Valašské dědiny, která pak na kopci zvaném místně Stráň byla postavena v 60. letech. Čítá 40 objektů. 

Patrně nejnáročnější byla výstavba třetího areálu - Mlýnské doliny, která byla otevřena roku 1982. Ukazují se v ní stavení spojená se silou vody - mlýny, pily, valchy a hamry. 

Valašsko

Vzhledem k tomu, že muzeum nese název "Valašské", je třeba vysvětlit, kdo vlastně Valaši jsou a kde Valašsko leží. Pokud kdokoli očekává přesné definice pojmů, bude zklamán. Navíc existují dvě teorie k vysvětlení faktu, kde se Valaši v dějinách objevili.

Teorie první: ve 14. až 17. století přicházeli na východní Moravu do dosud neosídlených hor lidé, o jejichž původu se vlastně moc neví. Mohli to být buď Rusíni nebo Rumuni z oblasti dnešního Rumunska. Východní Morava se stala poslední zemí, kterou tito horalé při tzv. valašské kolonizaci osídlili. Přidali se mírumilovně k dosavadním obyvatelům nížin, osídlili především horské oblasti, zejména proto, že se v horách dobře vyznali a přinesli nový typ hospodaření na salaších. S sebou hnali ovce, z jejich mléka vyráběli chutný sýr a také do místního dialektu přidali svá slova označující hospodaření v horách, např. slovo brynza. V létě žili v kopcích, v zimě se i s dobytkem sestěhovali do níže položených míst. S původním obyvatelstvem splynuli, ale měli mezi nimi natolik výrazný vliv, že velké území získalo po nich pojmenování Valašsko.

Teorie druhá: obyvatelé hor východní Moravy byli "Valachy" odjakživa, žádná velká kolonizace se neuskutečnila. Jen poměrně malá část nových osadníků přišla ze slovenských hor. Rumunských slov ve valašském nářečí je hrstka, což není postačující důkaz pro příchod velkého množství lidí. Slovo Valach se do jazyka postupně vžívalo, ve větší míře ho zaznamenáváme až od 18. století. Jako Valach byl označován člověk žijící v horách lidmi, kteří v horách nežili. Známe to například z Hranic na Moravě, kde je v 18. století záznam o označení takového člověka na místním trhu.

Původně slovo označovalo významný keltský kmen Volků, ze kterého se transformovalo slovo vlach. Tím pak ve středověku středoevropští Slované  označovali obyvatele románských oblastí, např. dnešní Itálie. Samotné slovo valach vzniklo v maďarském prostředí vložením prvního „a" mezi dvě souhlásky, což je u maďarštiny běžné. Slované pak rozlišili, že Ital byl Vlach a Rumun Valach. A protože z Rumunska se šířila znalost pastevectví, začalo se pastevcům říkat valaši. Valach bylo synonymum pro pastevce, nikoli pro přistěhovalce z Rumunska. Konec druhé teorie.

Valaši v dějinách zaznamenali několikrát nesmazatelnou stopu. Během třicetileté války nemohli strpět Valdštejnovu zradu na Moravanech a neustále proti němu vedli povstání. Albrecht z Valdštejna byl totiž majitelem Vsetína. Valaši bojovali na straně Švédů a když Švédové byli poraženi, doplatili na to povstalci svými životy. R. 1644 jich bylo na 200 ve Vsetíně popraveno.

Hned několik let poté, r. 1663 hrozilo Moravě další nebezpečí. Celkem třikrát sem vpadli Turci. Při třetí "návštěvě" očekával velitel zemské obrany Ludvík de Souches (r. 1645 ubránil Brno proti Švédům) vpád přes Vlárský průsmyk, ale početné turecké vojsko přišlo přes Starý Hrozenkov, kde je čekala se zbraní hrstka 200 Valachů, kteří statečně při boji do jednoho padli. Turci pak plenili po celé Moravě.

Existují hranice Valašska? Samozřejmě, že nikoli, ale obecně se za Valašsko považuje krajina v okolí měst Rožnov pod Radhoštěm, Vsetín, Valašské Meziříčí, Vizovice, Valašské Klobouky. Za přechodná území se považují Zlínsko, Luhačovické Zálesí, Hostýnské Záhoří, severní úpatí Moravskoslezských Beskyd a další místa.

Existuje národnost Valach? Také nikoli, ale za Valacha se považuje obecně ten, kdo se jím cítí být. Mnoho osobností veřejného a kulturního života se za Valachy považuje.

Stručný popis některých objektů v muzeu

Dřevěné městečko

Vstupní budova - Sušák

Historie Sušáku je známa od poloviny 19. století. Sloužil k textilní výrobě a zejména úpravě plátna před rozvozem. Dnes jsou v objektu soustředěny od r. 2005 pokladny pro všechny areály muzea, prodejny suvenýrů, expozice o minulosti Rožnova. V budově jsou také sály pro pořádání výstav a konferencí.

Kostel sv. Anny z Větřkovic

Volná rekonstrukce předlohy dřevěného kostela z Větřkovic u Příbora, který byl postaven v 17. století a shořel roku 1887. Plány na výstavbu byly naštěstí zachovány a dary rožnovských občanů umožnily provést kopii stavby přes nepřízeň období II. světové války. Peníze ale nestačily na plnohodnotnou konstrukci, je použita improvizovaná, neroubená. Stavba byla budována z trámků krytých vnějším pláštěm. Slohově kostel reprezentuje doznívající gotiku, je to jednolodní stavba se zděnou sakristií přistavěnou na severní straně objektu.

Valašský Slavín

Čestné pohřebiště významných valašských  osobností. První osobností, které se dostalo cti, že její zpopelněné ostatky byly u kostela sv. Anny na Valašském Slavíně uloženy, byl muzikant Janek Pelár z Pržna.
O osobnostech Valašského Slavína se nejzajímavěji dočte například zde.

Billův měšťanský dům

Dřevěný městský dům, který ještě do konce 19. století byl běžný na valašských náměstích. Pochází z roku 1750, tedy z období vrcholného baroka, ale slohově nese znaky renesance. Byl přenesen z rožnovského náměstí r. 1924. Zde dříve sloužil jako obytná a hospodářská budova, kterou její majitel v době, kdy Rožnov fungoval jako klimatické lázně (s léčebnými účinky pití žinčice), v prvním patře pronajímal lázeňským hostům. Hostem v domě se tak r. 1883 stal Johann Gregor Mendel.

Rožnovská radnice

Poschoďová roubená stavba z r. 1770 byla jako první objekt muzea přenesena z rožnovského náměstí do parku r. 1925. Dříve se v ní scházela městská rada, a jedenkrát měsíčně také společná schůze, "hromada" všech v Rožnově usedlých měšťanů. Uvnitř byly také další místnosti, například pro písaře nebo pro úředníky rakouského správního aparátu. Radnice prošla r. 2009 velkou rekonstrukcí, takže dnes je v budově umístěna expozice obchodu se smíšeným zbožím, expozice staré pošty a jsou tu také "prese" - hevery, jimiž se zdvihaly valašské dřevěnice, bylo-li třeba vyměnit spodní shnilé trámy.

Hostinec U Vašků

Měšťanský poschoďový dům s velkým srubem pohostinské místnosti je nejstarší roubenou stavbou na Moravě. Její majitel byl měšťan s 5 hektary polností a kromě pohostinství byl i řezníkem. Kdysi se v hospodě slavily svatby, křty, pohřby (ano - slavily, protože smutek drželi jen nejbližší pozůstalí), docházelo tu k rázovitým scénám a místní měli očíslované svoje stoly. 

Kuželna

Hraní kuželek patřilo k oblíbeným zábavám našich předků. V Dřevěném městečku byla postavena kopie kuželny z Ústí u Vsetína, která na původním místě sloužila svému účelu jen krátce. Objekt pak návštěvníci znali jako místo prodejních stánků. Ke svému "sportovnímu" účelu se vrátil po rekonstrukci v r. 2005.

Hospoda Na posledním groši

Název hospody použil Dušan Jurkovič na Národopisné výstavě českoslovanské v roce 1895 v Praze. Mezi valašskými chalupami tam tehdy figurovala dřevěná hospoda, kde hrála legendární Perálova muzika a odkud někteří návštěvníci výstavy prý nechtěli odcházet.

Když v roce 1969 ukončila svoji existenci poslední roubená stavba na rožnovském náměstí - Žingorova chalupa, rozhodli se správci muzea, že postaví v Dřevěném městečku její kopii (chalupu z náměstí přenést pro její značnou zchátralost nebylo možné) a že do ní umístí hospodu s použitím Jurkovičova názvu. Budova byla uvedena do provozu r. 1974.

Fojtství z Velkých Karlovic

Fojt byl zámožný svobodný valašský hospodář, zástupce vrchnosti, dědičný rychtář, který dohlížel na plnění robotních a berních povinností poddaných. Sám byl přitom od roboty osvobozen. Symbolicky dodával jednou ročně na panský stůl jako pochoutku jeřábka a měl za úkol chovat panského chrta.

Fojtství ve Velkých Karlovicích-Bzovém bylo postaveno r. 1793 a dosud stojí na původním místě. V muzeu v Rožnově byla r. 1932 postavena jeho kopie.

Velká jizba na fojtství sloužila také jako hospoda. Sem fojt v neděli dopoledne svolával poddané a rozděloval jim úkoly na budoucí týden. Dvakrát do roka se tu konala taneční zábava, která často po konzumaci panské kořalky končila bitkou. Všechny vesnice na Valašsku měly povinnost odebrat z panských palíren určité množství lihovin a zaplatit za ně. Pak není divu, že Valaši opravdu hodně konzumovali v minulých dobách alkohol.

Na fojtsví měli poměrně rozlehlou kuchyni, kde se pekl chleba, obvykle 6 až 8 pecnů najednou. Vedle kuchyně  je výměnek, místnost, kam se odstěhovali rodiče, když fojtství převzal nejstarší syn.

Síni v patře se říkalo "podhůří". Kromě jiného je tu umístěna postel, v níž spaly dvě děvečky, které si svůj skromný majetek uchovávaly v truhle.

Ve velké komoře v patře uvidíte velmi poučnou expozici. Majitel domu František Borák si přivezl nábytek z hospodářské výstavy v Kroměříži, takže je tu zdokladováno to, co se dalo pořídit před I. světovou válkou.

Vlčkova palírna z Lačnova

Stávala v Lačnově u potoka u selské usedlosti č. 32. Sloužila k pálení alkoholu ze švestek rodině a nejbližším sousedům, neměla "profesionální" ráz. Zařízení se skládalo z kotle a chladicího zařízení. Pálilo se dvakrát, nejdříve se z kvasu vydestilovala lihovina zvaná lutr, další destilací se vyrobil již "správný" nápoj. Kvas byl zpravidla švestkový, pokud se modré ovoce neurodilo, pálilo se například z jablek, ale tento alkohol byl považován oproti slivovici za podřadnější. Děti a mládež měly vstup do palírny zakázán.

Vypálený alkohol se vyráběl pro vlastní potřebu, ale také se prodával překupníkům, hospodským a dalším zájemcům.

Sýpka z Prostřední Suché

Dvoupodlažní stavba z Těšínska s expozicí Jak stavěli naši předkové. Dříve tento stavitelský, proporčně vyrovnaný stavitelský skvost sloužil k uskladňování obilí, které sem sváželi poddaní pro panstvo. Do roku 1848 tak činili bez nároku na odměnu. Pak byla zrušena robota a panstvo za dovezené obilí muselo platit.

Soukenické stodůlky ze Štramberka

Malé a skromné domečky pro skladování obilí, jejímiž vlastníky byli chudí tkalci. Sklizeň se do nich nosila v nůších, takže nemají široké vjezdy, ale jen úzké dveře. Stodůlky původně po I. světové válce stály ve Štramberku v počtu 14 pod hradbami. Uvnitř se kromě obilí skladovalo i zemědělské nářadí.

V jedné ze stodůlek se nachází dílna soukeníka z Bojkovic.

Sýpka z Heřmanic

Čtyřpodlažní roubená stavba z Heřmanic u Ostravy upoutá svými mohutnými rozměry budovaná z trámů podélně půlených.

Janíkova stodola

Byla postavena r. 1990 a slouží jako divadelní a kongresový sál s celoročním provozem. Kapacita hlediště je 260 diváků.

Skupina špalkových včelích úlů

Část špalkových úlů (klátů) stojí u radnice, část u potoka za fojtstvím. 

Furgon

Slovo označující přístřešek pro pohřební vůz a současně označení pro vůz samotný. Originál stavby stával poblíž rožnovského náměstí, v muzeu je kopie. Vůz uvnitř přístřešku byl pořízen v Kojetíně u Nového Jičína.

Mlýnská dolina

Soustřeďuje stavby, v nichž se využívá energie proudící vody.

Vozovna z Ostravice

Budova vozovny byla původně postavena nedaleko pily v katastru obce Staré Hamry (nyní Ostravice). Sloužila potřebám lesního hospodářství. Konstrukce je sestavena z kamenných pilířů, mezi nimiž je dřevěná výplň, složitý je krov, který nese střechu o půdorysu asi 32 x 16 metrů. Na každé kratší straně má objekt dvoukřídlá vrata, díky nimž bylo možné budovou projet s vozy. Za dobu své existence na původním místě sloužila budova hlavně jako distribuční sklad řeziva, také jako sušárna semen či jako hospodářské zázemí pro lesní dělníky, za I. světové války ji obývali koně vojenského oddílu.

R. 2001 byla budova přenesena do Valašského muzea v přírodě a využita pro výstavu tradičních dopravních prostředků.

Zvonička z Dolní Bečvy

Stávala v muzeu již před rokem 1925, na současné místo byla přenesena r. 2008.

Kovárna z Horní Lidče

Je kopií objektu, který dosud stojí v Horní Lidči u čp. 37. Dokumentuje život a vybavení profesionálního kováře do poloviny 18. století, tedy do období před většími technickými a společenskými změnami, které se promítly i do změn architektonického stylu kováren.

Lisovna oleje z Brumova

Lisování oleje z konopných nebo lněných semen, z jader bukvic a švestek byla dříve namáhavá práce pro několik lidí současně. Lisovna oleje z Brumova pochází ze 17. století a na původním místě stála do r. 1968. Surovina se před lisováním nejdříve musela rozdrtit na moučku, navlhčit a na mírném ohni pražit. Z 1 kg lněného semene se získalo 0,25 litru oleje.

Valcha z Velkých Karlovic

Látka utkaná z vlny se na valchách zpracovávala na sukno procesem zvaným zplstění. Do příze se bušilo těžkými kladivy při působení studené a horké vody. Kromě toho bylo třeba sukno natahovat a překládat, aby bylo rovnoměrně zpracované.

Mlýn z Velkých Karlovic

Rekonstruovaný vodní mlýn byl postaven asi v pol. 18. století.  Vně i uvnitř je možno prohlédnout si všechna technická zařízení a vybavení místností, kde žil mlynář s manželkou a dětmi.

Stodola z Velkých Karlovic - Podťatého

Je kopií dodnes stojící stavby z Velkých Karlovic – Podťatého. Doplňuje hospodářské zázemí mlýna. Dříve se ve stodole skladovalo seno, mlat, stál tu vůz, byl tu i chlév pro prasata. Nejstarší část stodoly pochází z 18. století. 

Pila z Velkých Karlovic

Pila má dvě kola  vodního pohonu, jeden pilový list, kterému se místně říká "valašská jednoška". Svislý pohyb  listu pily v rámu je způsoben silou spodního hnacího kola. Řezaná kláda je pákovým systémem posouvána proti pile a na konci  řezání se samočinně zastaví. Součástí provozu je i  malá dílna pro úpravu pil, broušení a nýtování listů a výrobu náhradních dřevěných dílů pro pilu a mlýn.   

Hamr z Ostravice

Budova je kopií hamru z první poloviny 19. století. Vnitřní vybavení se v Ostravici nedochovalo, takže bylo přivezeno až z pošumavského Nemilkova. Energie byla na ostravickém hamru získávána pomocí tří vodních kol. Skříňové dmychadlo pak vhánělo vzduch do tří výhní. Samotný hamerní stroj sestával z okutého žulového tělesa a ze dvou železných kladiv, která se pohybovala nahoru a dolů díky ozubené hřídeli poháněné vodním kolem. Kovadlina, na níž dopadaly údery kladiv, byla zapuštěna do velkého špalku, který kvůli docílení pružnosti seděl v "loži" z vrbového proutí. Kovář vkládal rozžhavené železo na kovadlinu a tvaroval jej. Jako palivo se používalo dřevěné uhlí z bukového dřeva.

Obytný dům z Trojanovic

Dům byl postaven jako  kopie objektu, který ještě v 80. letech 20. století existoval v obci Trojanovice. Vybavení ukazuje situaci  v 19. století v sociálně slabé rodině, která se zabývala zemědělstvím, pracemi v lese, pálení dřevěného uhlí a v zimě také tkalcovstvím.. Nejstarší syn majitele se vyučil krejčím, proto zde uvidíte i ukázky krejčovského řemesla.

Valašská dědina

Byla budována na svahu převážně v letech 1962 až 1972. Má připomínat valašskou dědinu, i když jednotlivé stavby mají původní umístění v různých koutech Valašska, některé jsou jen kopiemi.

Živý dům

Vstupní objekt, kde se uskutečňují programy např. pro školy.

Polygonální stodola z Hodslavic

Ve stodole bylo obvykle uskladněno seno, sláma, suchý jetel a obilí. Patřila fojtskému rodu, z něhož pocházel historik František Palacký. V Rožnově stojí kopie.

Pajta z jižního Valašska

Lehká dřevěná stavba, pod níž se na pastvinách schovával dobytek před nepřízní počasí.

Koliba z Černé hory

Ukázka jednoduché salaše. V předním prostoru se připravoval sýr, kouř z ohně vycházel ven ze štítu. V zadním prostoru se ukládalo nářadí a také sýr ke zrání.

Chalupa z Velkých Karlovic-Miloňova

Tato stavba - vesnické obydlí středního zemědělce byla do Valašského muzea přivezena r. 1962 jako první objekt budoucí Valašské dědiny. Byla velmi hezky začleněna do nového prostředí.

Chalupa bezzemka z Leskovce

Příklad obydlí nejchudších lidí. Přebývalo v něm na velmi omezeném prostoru až šest členů rodiny. Uvnitř byly obytné i skladovací prostory a chlév.

Chalupa ze Študlova

Rekonstrukce stavení z roku 1816. V domě je vystaveno kromě jiného zvěrokleštičskéí (miškařské) nářadí. Študlovští miškaři se za svým zaměstnáním rozjížděli široko daleko, i do zahraničí. Řemeslo zaniklo až r. 1951, kdy zákon určil, že miškaření - kastrace smějí provádět jen veterináři.

Blinkova chalupa z Horní Bečvy

Obydlí drobného zemědělce ukazuje situaci ze 20. let 20. století, kdy v chalupě žili dva staří mládenci, kteří se kromě jiného živili výrobou šindelů.

Sušírna ovoce ze Seninky

Pochází z 19. století. Sušírny se stavěly ve větší vzdálenosti od dalších stavení vzhledem k nebezpečí požáru, které u nich hrozilo.

Chalupa z Lužné

Stavba vznikla před rokem 1781. Má hned několik pozoruhodných konstrukčních prvků. Celá je sroubena z netesaných trámů, veřeje dveří jsou zapuštěny do prahu a nadpraží s výřezem u spodní hrany, který sloužil drůbeži. V síni se šlapalo po udusané hlíně, v obytné místnosti po hliněných tvárnicích. Stavení nemá komín, kouř z otevřeného ohniště unikal dýmníkem jen nad strop a potom mezi šindely ven.

K chalupě patřily chlévy a přístavek pro vůz a také sklep, do něhož se vcházelo pod čelní stěnou.

Komora ze Seninky

Sloužila k uskladnění ovoce a majitel ji dle nápisu na štítě postavil r. 1882.

Zvonice z Lužné

Připomíná důležitou součást života valašských vesnic. Zvoničkou se lidé svolávali na modlitby, ohlašoval se s ní nový den, díky ní se lidé dozvídali o  úmrtí, požáru, živelné a válečné pohromě, zvonilo se i při bouřce.

Stánisko - dům z Karolinky-Rákošového

Slovem stánisko se označovaly sezónní chlévy pro dobytek. Stánisko ve Valašské dědině bývalo samostatným hospodářstvím v Javorníkách.. Bydleli v něm výměnkáři nebo nájemci. hospodářskou část tvořily čtyři ovčíny a jeden chlév. S ovcemi pracovali výhradně muži. Pro pastvu i pro přenocování byly často používány košáre, přenosné dřevěné ohrady.

Škola z Velkých Karlovic-Miloňova

Budova jednotřídní obecné školy s kabinetem byla postavena nově jako rekonstrukce již neexistujícího objektu podle plánů z roku 1888. Interiér představuje školství poslední třetiny 19. století.

Hospoda a kupecký krám ze Zděchova

Ve Zděchově dodnes existující stavba má ve Valašské dědině rekonstruovanou podobu. Ještě v polovině 20. století sloužila na původním místě jako obecní hostinec a také jako místo, kde se porážel dobytek, byl tu i obchod, chlévy a stodola.

Šturalova pasekářská usedlost z Velkých Karlovic-Podťatého

Byla založena roku 1761.

Zvonička z Vrbětic

Sloupová zvonička pochází z 19. století.

Evangelický toleranční kostel z Huslenek

I když se na Valašsku obyvatelstvo svobodně mohlo po vydání Tolerančního patentu hlásit k nekatolickému vyznání, přesto stavby nekatolických kostelů narážely na celou řadu úskalí. Mohly stát jen na okraji vsi a spoléhaly se na levné stavební materiály a podomácku zhotovený interiér. Obvykle neměly věže a zvony. Kostel v Huslenkách byl pro špatný technický stav již dávno stržen, ve Valašském muzeu stojí jeho vědecká rekonstrukce.

Chalupa z Prlova

Velmi staré stavení pocházející z doby již před rokem 1754. Vystavuje se v něm expozice zachycující stav mezi světovými válkami, kdy se v domě narodil nový potomek. Uvidíte např. dary od kmotry, od sousedek apod. doplněné lidovým bylinkářstvím.

Větrný mlýn z Kladník

Dosud funkční patrový dřevěný mlýn postavený ve vsi poblíž hradu Helfštýn v první polovině 19. století.

Dům s chlévem a podsíňky z Valašské Polanky

Ve světnici je instalována expozice venkovského tkalcovství, které bylo typické pro většinu valašských rodin. Jako další zdroj obživy si rodiny přivydělávaly výrobou šindelů. Ve stodole uvidíte kolářskou dílnu. Na rozdíl od předchozích řemesel bylo kolářství poměrně specializované, protože vyžadovalo zkušenost v práci s jednotlivými druhy dřeva. V okolí chalupy se pěstují tradiční plodiny i s plevely, dříve běžnými, dnes díky chemizaci téměř vyhubenými. A také můžeme pohlédnout do ovocného sadu.

Dům s podsíňkem a sklepem z Velkých Karlovic-Jezerného čp. 37

Ukázka stavení, jehož obyvatelé se živili formanstvím - povoznictvím. Valaši neprovozovali jen místní dopravu, ale běžně se vydávali na dálkové cesty. Vozili např. tkalcovské výrobky do Pešti, zemědělské produkty do Brna, jezdili pro sůl do dnešního Polska.

Kovárna z Lutoniny

Pochází ze 2. pol. 19. století. Zajímavostí je venku umístěná klec na kování vzpurných koní. Hlavními prvky v kovárně jsou výheň, měch a kovadlina. V našem případě je známo stáří kovadliny. Pochází z roku 1734.

Obytný dům z Nového Hrozenkova čp. 10

Byl postaven ve 20. letech 19. století. Hlavní místnost v domě byla nezvykle prostorná, velmi světlý dojem byl dán čtyřmi okny, což byla pro venkovské domy výjimečná a drahá záležitost. Dvě ze tří komor jsou na půdě. Jedna z nich byla zařízena k bydlení. V domě je svatební expozice ukazující hostinu a čepení nevěsty.

Dům z Nového Hrozenkova čp. 536

V domě je umístěna expozice ukazující život osamělého muže, který se v 50. letech 20. století zabýval opravami šicích strojů a také včelařil.

Chalupa z Nového Hrozenkova čp. 205

Kopie roubeného domu z údolí Vranča. Dům patřil příslušníkům slabších sociálních vrstev a dokládá dobu přibližně poloviny 19. století.

Chalupa z Nového Hrozenkova čp. 60

Dům byl zachráněn na původním místě v 70. letech 20. století a převezen do Rožnova. Představuje obydlí středního rolníka, který se navíc také živil výrobou plátna.

Chalupa z Velkých Karlovic - Jezerného čp. 38

Pravděpodobně nejpřitažlivější stavení z celého muzea z pohledu dětí. U domu z 18. stol., který patřil střednímu rolníkovi, je totiž živé hospodářství s velkou spoustou domácích zvířat.

Fojtství z Lidečka

Originál patrového domu, který si nechal r. 1812 postavit lidečský fojt. Na původním místě ale nevydržel dům dlouho, protože po svatbě s dcerou mlynáře si fojt nechal dům přenést do sousedství mlýna. Není ani spolehlivě doloženo, zda někdy v domě fojt úřadoval, ale je známo, že v domě se bydlelo a zruční mlynáři tady opravovali součástky potřebné pro mlýnský provoz. A také se tu skladovalo obilí a  mlynářské výrobky.

Kaple z Valašské Bystřice

Rekonstrukce stavby z poloviny 18. století.

Podle:

 Kramolišová, B. (1984): Spor o záchranu rožnovské radnice, In: Vlastivědný věstník moravský 1984/1, s. 60

Kolektiv národopisného odboru Valašského muzea (1973): Valašské muzeum v přírodě Rožnov p. R.., část Hájnice, Malé tisky sv. 5, Rožnov pod Radhoště

Buzek, L. (1974): Valašská dědina., Malé tisky sv. 6, Rožnov pod Radhoštěm

http://www.thermosanace.cz/ref/sanace-roznovske-radnice-ve-valasskem-muzeu-v-prirode/ 18. 3. 2017

http://www.vmp.cz/cs/navstevnici-prohlidka-muzea/o-muzeu/vznik-a-vyvoj/vznik-a-vyvoj.html, 18. 3. 2017

http://zlin.idnes.cz/sedmdesat-let-od-smrti-zakladatele-muzea-v-prirode-aloise-jaronka-p92-/zlin-zpr...,
     18. 3. 2017

http://zlinsky.denik.cz/zpravy_region/ze-valasi-prisli-z-rumunska-spise-pohadka.html
     19. 3. 2017