Výhled nad Pustou Rybnou

Krajina v okolí Pusté Rybné na okraji Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy je balzámem na nervy. Hluk měst a dopravních komunikací je daleko a turisté tuto část Vysočiny moc nenavštěvují. Lesy poskytují v létě stín a v zimě ochranu před severními větry. 

Některé lokality jako by vypadly z učebnic vlastivědy minulého a předminulého století. Remízky, pasoucí se dobytek, staré roubené stavby. Chcete-li zažít zajímavé putování, vydejte se do okolí obcí Telecí a Pustá Rybná. Nebudete litovat. 

Okraj lesa západně od Pusté Rybné vám nabídne výhled na vesnici a okolní kopce. Dodejme, že u okraje vesnice se můžete podívat na krásnou venkovskou stodolu, která je unikátní svým polygonálním půdorysem. 

Pokud se odtud vydáte na výšlap ve směru na Rybenské Perničky, minete nejdřív studánku s betonovou skruží, pak půjdete malebnou cestou v aleji starých stromů na okraji lesa a pak dojdete k malému památníku, který upozorňuje návštěvníky, že zde na konci 18. století proběhly vojenské vzpoury.

Popovídejme si o místní historii trochu podrobněji. 

Roku 1796 se blížila válka, protože se k českému území od západu blížila francouzská armáda. Počet českých vojáků připravených k obraně země byl zoufale nízký, a proto císař František II. 30. července vydává instrukce o organizaci obrany Čech. Za velmi účinný prostředek se považovala všeobecná mobilizace, ale na císařovu výzvu z 11. srpna k dobrovolnému vstupu do armády reagovali poddaní vlažně přesto, že po ukončení války se mělo vojákům dostat náležitého finančního zajištění. Vládci země nakonec museli přistoupit k nuceným odvodům. 

Na české i moravské straně Vysočiny mnoho odvedených mladíků utíkalo z vojny. Jistě v tom hrálo roli také jejich náboženské vyznání. Byli protestanty helvétského zaměření. Neměli zájem bojovat za katolické Rakousko. 

Ale ani úředníci si moc nevěděli rady. Například v září 1796 si hospodářský úřad rychmburského panství stěžuje, že dodal 38 rekrutů a dalších 60 mu bylo nařízeno, ale "v kraji žádní další vhodní muži nejsou".

Dne 6. května 1797 krajský hejtman chrudimského kraje rozkázal, že v okolí Telecího a Pusté Rybné myslivci a vesnické obyvatelstvo má prohledat lesy, protože se v nich má ukrývat přibližně 50 mužů. 

Honu na uprchlíky se zúčastnilo asi 1500 osob. Při zátahu na sebe stříleli poličský polesný a vůdce uprchlíků Jan Makovský. Oba byl zraněni, ale Makovského společníci se zmocnili polesného zbraně a utekli pryč. Poličští poddaní (náhončí) se zalekli střelby a z akce také prchli. Výslednou mezerou utekli i zbylí rekruti. V důsledku této události změnily úřady taktiku a nasadily 400 vojáků z pěchoty a 60 jezdců. Ti prohledali lesy v okolí Poličky, přičemž měli zakázáno vcházet do vesnic. Všichni se obávali, že místní obyvatelé jsou spojeni s uprchlíky. A také byli, protože jim mnohdy poskytovali přístřeší a potravu. 

Rekruti byli zčásti nakonec dopadeni, Makovský byl vojáky obklíčen a zastřelil se. 

Události byly samozřejmě mnohem složitější a v následujících letech je řešily soudy. Kupodivu v některých případech daly částečně za pravdu uprchlíkům, alespoň v případě, kdy uprchlíci uváděli, že jejich výpovědi při zatýkání nebo ve vězení byly prováděny pod hrozbou násilí. Obvinění byla formulována jako spiknutí, protivení se úřednímu výkonu, nezákonné držení zbraně a dezerce. Asi 16 mužů si od r. 1678 své tresty v délce jednoho až dvanácti let odpykávalo na brněnském Špilberku, kde někteří také zemřeli. Spiknutí, formulované jako tajná schůze zednářské lóže v protestantském kostele v Novém Městě na Moravě, se uprchlíkům nepodařilo prokázat. 

Někteří muži ale vojně a trestu unikli, protože odešli na panství, jichž se odvodní povinnost netýkala, a zde si našli práci. 

Situace se uklidnila až roku 1797, kdy Napoleon uzavřel mír s Rakouskem. Z další historie víme, že Čechy a Morava si od válek oddychly jen nakrátko. 

Podle:

Dezerce rekrutů na Českomoravské vysočině v letech 1796-1797 :: primaplana.cz, 8. 2. 2022