Cihelna v Bažantnici

Přírodní památka Cihelna V Bažantnici je významným geologickým odkryvem. Křídové horniny nasedají přímo na horniny ordoviku, v lokalitě nejsou usazeny horniny z období mezi tím, tj. z období siluru, devonu, karbonu, permu, triasu a jury.  

Území je pozůstatkem po těžbě cihlářských hlín, těsně sousedí se skladovým a průmyslovým areálem, který vznikl na dně bývalého lomu. Bývalé stěny cihelny obsahují především velmi měkké horniny a proto snadno podléhají erozi. Cihelna současně rychle zarůstá vegetací. Stala se také oblíbeným místem místních bikerů, kteří si z měkkých hlín snadno staví překážkovou dráhu, takže popis, který předkládáme, může být po jejich činnosti nepravdivý, neboť geologický profil bude zničen.

Z horní etáže bývalého lomu se otevírá hezký výhled na část Prahy.

Nižší část profilu tvoří bohdalecké souvrství z doby ordoviku. Jsou to tmavě šedé, při zvětrávání rozpadavé jemně slídnaté břidlice a prachovce s mnoha tmavošedými jílovito-sideritovými konkrecemi a limonitovými shluky. Někde jsou břidlice detailně zvrásněné a porušené tektonickými kluznými plochami. V některých polohách jsou hojné zkameněliny, např. trilobiti, mlži, kuželovité schránky hyolitů, konulárie, schránky červů, dvojřadí graptoliti. V severní části profilu vystupují polohy s pelosideritovými čočkami a vložkami červenohnědé barvy (karlický rudní obzor na bázi bohdaleckého souvrství).

Střed odkryvu je nápadný téměř vodorovnou římsou, která je tvořena asi 50 cm mocnou lavicí hrubozrnných pískovců až jemnozrnných slepenců. Na spodní hraně má útržky bohdaleckých břidlic. Jsou to usazeniny křídového stáří, které ostře a s úhlovou diskordancí nasedají na zvrásněné bohdalecké břidlice.

Směrem nahoru se zrnitost pískovců zjemňuje a přibývá jílu. Jsou tu tmavě šedé a šedohnědé jílovce a prachovce peruckých vrstev o celkové mocnosti asi 8 m. Jílovce obsahují zbytky zuhelnatělých rostlin, někde dokonce tvoří náznaky uhelných slojek. Napříč vrstvami probíhaly dutinky po kořenech rostlin. Znamená to, že sedimentace byla jezerní. Jezero občas vysychalo a kořeny rostlin měly příležitost prorůst do podloží. Zbytky rostlin paleobotanikové jen obtížně určovali, protože měli k dispozici jen jejich drť. Jako nahosemenný jehličnan určili rostlinu Frenelopsis alata a rostlinu podobnou cykasům nazvanou Nehvizdya obtusa. Ze studia pylových zrn vyplynulo, že jezero u dnešního Hloubětína bylo blízko moře. Také se našly stopy po mořských organismech.

Nad jílovci jsou uloženy bělavé a žlutavé kaolinitické pískovce. Kromě zrn křemene a kaolinitického tmelu jsou v hornině stopy muskovitu a zuhelnatělé zbytky rostlin.

U vrstev v nejvyšší etáži  je nesnadné určit, zda jsou jezerního nebo mořského původu. Průkazně mořského původu jsou ale zelenavé glaukonitické pískovce v lesíku nad cihelnou.

Botanickou zajímavostí je, že v cihelně roste bělozářka liliovitá (Anthericum liliago), což je ohrožený taxon. 

Ochránci přírody se snaží chráněné území udržovat ve stavu, kdy bude zachován geologický profil a přitom je nutno redukovat cizorodé dřeviny, např. trnovník akát. 

Podle:

Chlupáč, I. (1999): Vycházky za geologickou minulostí Prahy a okolí, Academia Praha, s. 208

Maloplošná zvláště chráněná území, 7. 1. 2025