Wankel, Jindřich

Popis

Český lékař, amatérský, avšak významný a mezinárodně uznávaný archeolog, speleolog, antropolog a zoolog, objevitel unikátních nálezů v jeskyni Býčí skála.

Jindřich Wankel se narodil v Praze, kde také žil až do skončení svých studií. Otec pocházel z německy mluvícího prostředí, matka z českého. Už od dětství budil otec v Jindřichovi zájem o přírodu a podporoval ho v jeho zálibách. Zemřel během Jindřichova studia na gymnáziu. Během následujících let se Wankel setkával často se „slovanským živlem“, zejména pak v roce 1839, kdy nastoupil s K. H. Borovským do „filozofického učení“.

Studium medicíny, jak se píše v jeho deníkových záznamech, zahájil r. 1841 pro její "společenskou užitečnost". Během studií na vysoké škole se spřátelil s profesorem anatomie Josefem Hyrtlem. Tehdy pro svého profesora zhotovil kolekci mistrných preparátů živočišných tkání. Hyrtl později kolekci věnoval do Cařihradu (dnešní Istanbul), kde se stla základem univerzitních sbírek. Odpromoval 18. prosince 1847. Zůstal však na fakultě ještě další rok, aby získal samostatný doktorát chirurgie.

Během roku 1848 se pak zúčastnil květnových bouří v Praze v řadách akademické legie. Zde se mj. seznámil s budoucím malířem Josefem Mánesem, který pak za ním po mnoho let dojížděl do Blanska a obdivoval krasovou krajinu. R. 1849 se díky svému příteli z dětství Ludvíku Walterovi stal lékařem v Salmových hutích na Blanensku a přestěhoval se z Prahy do Jedovnic.

Moravský kras, v té době neprobádaná oblast, mu šel v ústrety s dveřmi otevřenými dokořán. Wankel se začal zajímat o "slepou zvířenu jeskynní", přičemž zjistil, že na Moravě žijí stejné druhy, jako jsou popsány z jeskyní jinde ve světě. Literaturu ke srovnávacímu studiu doktorovi do Moravského krasu posílali přátelé z Vídně. Protože Wankel dovedl dobře zkoumané druhy kreslit, získal si přízeň samotné císařské akademie věd, která mu vytiskla jeho práci. Tehdy se také Wankel spřátelil s Karlem Kořistkou, profesorem geodézie na Vysoké škole technické v Praze. Ten se mj. zabýval výškoměrnými pracemi v Moravském krasu.

Ještě v témže roce archeologicky zkoumá Sloupské jeskyně, kde objevil 772 hlavních kusů kosterních částí, včetně lebky jeskynního medvěda s vyhojeným poraněním způsobeným kamennou šipkou, ve výzkumu pokračuje i v následujícím roce. Tehdy se seznámil se svou budoucí manželkou, dcerou správce kuřimského panství Eliškou Šímovou. Svatba se konala 17. srpna 1851, novomanželé se brzy potom odstěhovali na zámek v Blansku. Zde se jim narodilo první dítě, dcera Aurelka, která však záhy umírá. Wankelovi se pak přestěhovali do nového „doktorského domu“ u zámku. Ordinace, lékárna a byt, to vše Wankelům sloužilo v patře, zatímco v přízemí se ve dvou místnostech rozložily Wankelovy sbírky.

Roku 1852 Wankel prováděl vykopávky na zřícenině na Holštejně, kde v prostoru zvaném hladomorna objevil lidské kosti, hroty šípů, ostruh, přezek a keramiky. Zřícenina byla v době válek moravských markrabat Jošta a Prokopa sídlem rodu Voků z Holštejna, který si obživu hledal mj. loupežemi a nepohodlné lidi házel do vertikální jeskyně, odkud nebylo úniku.

Následujícího roku se Wankelům narodila dcera Lucie. Tehdy už měl otec rodiny tolik sbírkových předmětů, že část materiálu byla přesunuta do suterénu a v přízemí vzniklo menší muzeum. R. 1854 pak byly sbírky zpřístupněny zájemcům o jejich studium.

Téhož roku podnikl Jindřich Wankel svou první studijní cestu, navštívil Lublaň, Terst, Bolzano, Benátky, Merano, Innsbruck a Salcburk. Po návratu pokračoval ve svých výzkumech na mnoha místech Moravského krasu. Přitom stále zastával povolání lékaře, posléze měl další dvě děti, dceru Karlu a dvojčata, z nichž však jedno zemřelo a zůstala dcera Madlena Leopoldina.

V dalších letech Wankel osobně prošel všechny známé jeskyně v Moravském krasu (Ve Sloupě, v Holštejně, na Macoše, v Rudicích, v Ochozu a na Punkvě) a v nich dosáhl tehdejších nejvzdálenějších bodů., které dlouhou dobu nebyly překonány. Obrovskou oporu nalezl u svých švagrů a u horních a hutních úředníků Salmových továren, kteří ho často doprovázeli na výpravách do podzemí, kde často šlo i o život. Přitom se Wankelovi podařilo zachránit spoustu kostí dávných živočichů, které by jinak skončily v cukrovarech. Kosti tehdy totiž byly vyhledávány jakožto surovina vhodná pro čištění cukru, neboť obsahovaly vápník. Z nálezů se při znalostech lékařské anatomie podařilo Wankelovi na rájeckém zámku r. 1850 sestavit kompletní kostru jeskynního medvěda, která sklidila ohromnou pozornost na světové výstavě ve Vídni, a následovala kostra jeskynního lva, v té době nejdokonalejší v Evropě.

Wankel byl první, kdo po jednom z výstupů ze dna Macochy r. 1857 podle pocitu z průvanů věštecky předpověděl, že k Pustému žlebu ze dna propasti vede nikoli jedna - vodní cesta, ale ještě jedna cesta "suchá". Tu ale objevil až jeho vnuk Karel Absolon v l. 1909-13.

Přitom stále Wankel vykonával povolání lékaře, takže neměl čas o svých výzkumech podávat zprávy. Ještě štěstí, že se tohoto úkolu zhostil  sloupský kněz Jan Nepomuk Soukop, který s Wankelovým souhlasem objevy publikoval v časopise "Živa" a v knize "Macocha". Tím mu zachránil prioritu objevů.

Obrovské zdržení pro Wankela znamenaly roky 1857 a 1866. V těchto válečných letech si majitelé panství, kníže a kněžna Salmovi, přáli, aby zranění byli dopravováni k nim a požádali Wankela, aby pro ně zřídil nemocnici. R. 1857 Wankel vše zvládl, i když po vyléčení vojáků kněžna požádala o další. R. 1866 při rakousko-pruském konfliktu byla situace složitější. Nejdříve se v Blansku ubytovalo rakouské vojsko, dokonce v Klepáčově kněžna pro důstojníky uspořádala ples, ale během noci byli vojáci odveleni a zmizeli. Do Blanska se vraceli z války, přesněji řečeno z bitvy u Hradce Králové do Wanklova lazaretu ranění. Eliška Wanklová ve svých vzpomínkách líčí, že v blanenském lazaretu zemřel jen jeden voják. To nejhorší ale přišlo, když se situace na bojištích vyvinula tak, že rakouští vojáci museli Blansko spěšně opustit, protože se blížil nepřítel. Do Blanska skutečně přišli pruští vojáci, ale nic nebylo pravdy na pověstech, které líčily jejich krutost. Byli mezi nimi i ranění a Wankel s velkou horlivostí léčil je stejně jako vojáky rakouské. Tím si vysloužil velké nepochopení u místních občanů, ale vše jim vysvětlil. Po nastolení míru se pruská vláda dotázala Wankela na to, jak ho má odměnit. Vzal si peníze a odmítl vyznamenání. Potřeboval financovat výzkumy, nikoli svoji slávu.

Již na počátku svých výzkumů geniálně prozkoumal a popsal spodní patra sloupských jeskyní. R. 1860 došel po několika obtížných sestupech v Rudickém propadání k sifonu, s tehdejšími technickými prostředky nepřekonatelnému.

Nejvýznamnějším Wankelovým archeologickým počinem byl výzkum jeskyně Býčí skála v letech 1867 – 1869. Zde nalezl Wankel hojnost kosterních nálezů a obrovské množství naprosto unikátních předmětů, které sugestivně vyložil jako pohřeb halštatského velmože. Jeho domněnka ovlivnila archeology na celých 130 let. V témže období zkoumal Wankel také Ovčí díru u Holštejna, Balcarovu skálu u Ostrova, Kravskou díru u Vilémovic a Kateřinskou jeskyni v Suchém žlebu. V roce 1869 pak odhalil v jeskyni Výpustek ve Křtinském údolí stopy paleolitického a neolitického osídlení. Se jménem Wankela bývá spojován i senzační nález bronzového býčka v jeskyni Býčí skála, toho však našli dva studenti, bratranci Felklové.

Roku 1874 a později Wankel získává stále větší a větší mezinárodní věhlas. Zúčastnil se archeologického kongresu v Kijevě, kde byl jmenován členem Carské archeologické společnosti v Moskvě. V roce 1875 se účastnil shromáždění přírodovědců v Grazu, dále navštívil Kostnici, Mnichov, Stockholm a Švýcarsko. R. 1877 se vydal na archeologický sjezd v Kazani a o dva roky později se do Ruska vrátil s dcerou Lucií na antropologický kongres v Moskvě.

R. 1880 měl připravenu do tisku skvělou monografii o Býčí skále s 202 kresbami, ale nenašel nakladatele.

R. 1878 zkoumal ve farské zahradě v Bořitově kamenný skříňkový hrob s pěti lebkami a železným nožíkem. V průběhu 70. let se Wankelova pozornost zaměřila k později světoznámé lokalitě Předmostí u Přerova, ale až roku 1880 zde podnikl rozsáhlejší průzkum (pokračoval v něm i později). Roku 1880 provedl ještě menší výzkum v jeskyni Pekárně, stihl také prozkoumat jeskyni Kůlna, kde odhalil třetí sídliště paleolitického člověka v Moravském krasu. Svoje poznatky ze svých výzkumů v Moravském krasu napsal v knize Bilder aus der Mährischen Schweiz und ihrer Vergangenheit v roce 1882. Jak název napovídá, kniha byla psána německy, Wankel totiž přes své vlastenectví psát česky neuměl a překlady do češtiny pořizoval především jeho zeť Jan Havelka.

Tehdy Wankel jakožto slavná osobnost přijímal v Blansku ve svém muzeu studijní návštěvy z celého světa a vedl korespondenci se všemi vlivnými přírodovědci Evropy. velkým neštěstím pro Moravu bylo, že politici neměli o Wankelovy výzkumy a o jeho muzeum zájem. Jeho sbírky skončily ve Vídni.

Pak se na návrh svého zetě Jana Havelky stěhuje do Olomouce. Rozloučení s Blanskem pojal Wankel jako určitou slavnost, konanou 28. června 1883. Při této příležitosti získal čestné občanství města Blanska. Po přestěhování do Olomouce do domu na Blažejském náměstí č. 5 stál u zrodu zdejšího muzea i Vlasteneckého spolku musejního, účastnil se nadále archeologických kongresů a sjezdů. R. 1884 byl jediným zástupcem Rakouska – Uherska na kongresu v Oděsse, kde jej zvolili jeho čestným předsedou. R. 1886 přednášel o Předmostí na sjezdu německé společnosti pro anthropologii, ethnologii a pravěk. O rok později se účastnil archeologického kongresu v Norimberku. Jeho myšlenky byly soudobou evropskou vědou vysoce uznávány.

Od roku 1888 už necestoval. Po mrtvici r. 1892 ochrnul na pravou polovinu těla, nemohl psát a vše jen diktoval. Poslední léta života mu ještě zkomplikovala zlomenina krčku stehenní kosti (1893), která ho trvale upoutala na lůžko či do křesla. Zemřel 5. dubna 1897 ve věku nedožitých 76 let.

Podle:

Kladivo, Berthold (1936): Zlatá rodina, Masarykova měšťanská škola v Blansku, s. 3, s. 17
http://www.phil.muni.cz/archeo/moravskaarcheologie/badatele/wankel/index.html, 14. 1. 2014
http://brnensky.denik.cz/serialy/jindrich-wankel-vlastenec-jenz-neumel-cesky.html, 22. 2. 2014