Hanč, Bohumil

Popis

Bohumil Hanč byl českým závodníkem v běhu na lyžích, mistrem své země (Království českého), který chtěl za každou cenu vyhrát prestižní závod v běhu na lyžích na 50 km pořádaný 24. března 1913, na Velikonoce na sněžných pláních v okolí Labské boudy v Krkonoších.

Bohumil Hanč byl sportovcem, který si svým vystupováním mezi přáteli i soupeři vydobyl značný respekt. Ačkoli musel trénovat jen ve volném čase (živil se poměrně těžce jako tkadlec), dosáhl na titul Mistr lyžař, když roku 1907 získal vítězství v běhu na lyžích na 50 km. Byl to tehdy druhý ročník Mistrovství zemí Koruny české. Druhý skončil Emmerich Rath a třetí byl Josef Mejvald. Hanč si vítězství zopakoval i v l. 1908 a 1909. Pak odchází na vojnu, sloužil v císařské armádě v Sarajevu. Tady se spřátelil s Václavem Vrbatou, kterého ale už znal předtím ze Sokola.

Po návratu domů se Hanč žení, na jaře 1913 je jeho manželka Slávka těhotná. Narodit se má syn Bohumil.

Současně je na Velikonoce nachystán již 8. ročník prestižního závodu, nazvaný Mezinárodní lyžecký závod distanční na padesát kilometrů o věčně putovní cenu Českého zemského svazu ku povznesení návštěvy cizinců v království Českém. Hanč zprvu nechtěl závodit, protože zhubl o 10 kg a necítil se fit. Slíbil manželce, že lyžování zanechá, ale přesto vyráží ze svého domku v Hrabačově (dnes část Jilemnice) a ubytuje se s ostatními závodníky na Labské boudě. Již tato cesta měřila přes 20 km a Bohumil Hanč rozhodně před závodem nebyl odpočatý. 

Podotkněme, že na rozdíl ode dneška neexistovala v tu dobu žádná předpověď počasí a že dorozumívání mezi závodníky a rozhodčími na kontrolních stanovištích spočívala v ústních sděleních. Žádné radiostanice závodníci neměli. Samozřejmě neměli také žádné trenéry, maséry a podobně. Podél trati nestáli žádní diváci. Pochopitelně je ještě třeba vzít v úvahu technické podmínky. Lyže se nerozlišovaly dle druhu na sjezdové a běžecké, trať nebyla upravena žádným technickým vozidlem. Tehdejších 50 km bylo zcela určitě daleko namáhavějších než dnešních 50 km na trati připravené rolbou či skútrem. A navíc - na trati nebyly žádné občerstvovací stanice. Tedy přesně řečeno, měly být, ale protože závodníci vyrazili dřív oproti plánu, nezastihli někde ještě občerstvení nachystané.

V té době se do popředí dere nová generace závodníků, kteří již směřovali ke sportovní specializaci, kterou Hanč neměl. Byl též již starší, v době závodu mu bylo již 27 let. Závod se konal v atmosféře častých sporů mezi Čechy a Němci. Koneckonců, všechny české sportovní spolky v Krkonoších si kladly za cíl pozvednout národního ducha proti Němcům. Hanč byl zapřísáhlý vlastenec a před závodem se svěřoval dalšímu závodníkovi Karlu Jarolímkovi, že vyhrát by měl Čech, rozhodně ne Bartel, zřejmý favorit. Šanci měli Češi dvoutřetinovou, borců se přihlásilo ke startu 6, Češi z toho byli čtyři.

Kdo se postavil na start?

Bohumil Hanč (Český krkonošský spolek Ski Jilemnice) - mistr Království českého

Oswald Bartel (Ski Klub Windsbraut Polaun) - favorit závodu bydlištěm v obci Polubný

Emmerich Rath (Berliner Sport-Club) - pražský Němec, později majitel sportovního obchodu na Příkopě, dožil se vysokého věku v dobách tzv. socialismu

Josef Scheiner (Český Ski klub Praha) - pozdější předseda Svazu lyžařů Republiky československé a též člen předsednictva Mezinárodní lyžařské federace FIS

Karel Jarolímek (Český spolek pro zimní sporty Praha) - později projektant skokanských můstků a také vedoucí družstev na pěti zimních olympiádách

Josef Feistauer (Český krkonošský spolek Ski Jilemnice) - později mistr republiky a účastník mistrovství světa, Hančův osmnáctiletý švagr   

Ráno před závodem závodníky prohlédl lékař, který konstatoval, že mohou vyrazit, což se na Labské boudě stalo v 7:10 hod.. Startovalo se v půlminutových intervalech.      

Nezvykle teplé počasí donutilo pořadatele změnit trať. Původní záměr běžet ke Sněžce a zpět nemohl být uskutečněn, protože tam sníh nebyl. Na pláních nad Labskou boudou byly sněhové podmínky pro závod příznivé, trasa nakonec měla vést nejdříve k Martinovce, pak k boudě u Sněžných jam (Schneegrubenbaude), Violík, na Novou Slezskou boudu (na dnešní Szrenici), k Vosecké boudě, na Jestřebí boudy a zpět k Labské boudě. Druhé kolo se mělo jet stejně jako první okruh. Ve třetím kole u Violíku měli závodníci zkráceně přejet do cíle na Mísečkách. Na trati stáli kontrolní komisaři, kteří sledovali a zaznamenávali časy průjezdů.

V tu dobu se vydává Hančův přítel Vrbata z Mříčné u Jilemnice podívat se na závod coby divák. Poblíž  Labské boudy měl v nohách asi 25 kilometrů.

Hned během začátku závodu se pokazilo počasí. Ráno bylo nezvykle příjemných 8°C, závodníci vyrazili jen nalehko oblečeni.

Hanč spletl cestu a už po dvaceti minutách ho u Martinovky potkává Josef Aleš Lyžec, geniální znalec krkonošského podnebí, který se divil, že Hanč nemá kabát. Hanč musel ztratit mnoho sil, když se vracel na správnou trať a doháněl čelo závodu.

Brzy ale začalo pršet, košile a lehké kalhoty se lepily závodníkům na těla. Když závodníci jeli druhé kolo, déšť se změnil ve sněžení a zvedl se vítr. Ve vánici rychle docházely závodníkům síly.  V 9.40 kvůli zranění palce na noze vzdal při průjezdu okolo Labské boudy Jarolímek. V 10.20 ve vichřici na Vysokém kole vzdal Bartel. V 10.35 u Sněžných jam omdlel Feistauer, kterého naštěstí vtáhli do budovy. Vzdal i Scheiner a Rath. V 11.52 rozhodčí na Violíku křičí na Hanče, že všichni už vzdali, ale Hanč ho zřejmě neslyšel. Promočení a vysílení závodníci se sjeli na Labskou boudu.

Ve 13.15 se závodníci Rath a Jarolímek a rozhodčí Fischer rozhodli, že vyjedou Hanče hledat.

Další odstavec je domněnkou, jejíž pravdivost nebude nikdy spolehlivě dokázána. Na Zlatém návrší potkal Hanč přítele Vrbatu. Vzhledem k obrovské rozloze prostoru nad Labskou boudou a panující špatné viditelnosti se jednalo o nebývalou náhodu. Vrbata navíc nevěděl nic o přeložce trati. Těmito místy původní trať neměla vést. Vrbata zcela jistě vysílen dlouhým pochodem z Mříčné přesto nabízí Hančovi kabát a čepici. Hanč přijímá a jede dál.

Zanedlouho Hanče nedaleko Labské boudy na Zlatém návrší živého, ale na pokraji bezvědomí nachází Emmerich Rath. Sundává mu lyže, ty zapichuje do sněhu a vleče Hanče asi 500 metrů k Labské boudě. Když dál už nemůže, dojede na boudu sám a označí místo, kde Hanče zanechal. V pozdějších zápiscích o něm stále píše jako o Mistru a o příteli. Záchranná výprava vyráží z Labské boudy se saněmi a nachází Hanče ještě "teplého", jak uvádí ve svých zápiscích Rath. Výprava ho dováží do bezpečí, ale na Labské boudě se již Hanče nepodařilo přivést k životu.

Nedlouho poté, kdy Rath našel polozmrzlého Hanče, potkal jistý Majwald, bytem Krausenbauden č. 90, u zabodnutých lyží Vrbatu. Ten ještě mluvil, ale Němec Majwald mu nerozuměl. Zdá se, že Vrbata dorazil k lyžím, hledal okolo nich Hanče, ale sám, nedostatečně oblečen podklesl vyčerpáním. Majwald šel na Mísečky, ale cestou potkal Glasera, člověka, který jel se sáňkami z Labské boudy na Mísečky. Na sáňkách měl zavazadla závodníků. Glaser ihned jel k Vrbatovi, ale našel ho už mrtvého, dovezl ho na saních na Mísečky, kde se ho pokusili přívést k životu. Marně. Vrbata sdílel Hančův osud, když mu předtím chtěl pomoci.

Tragickou událost připomínají dva pomníky:

Hančův pomník na červené značce mezi Vrbatovou a Labskou boudou. V těchto místech nalezl Rath polomrtvého Bohumila Hanče.     

Mohyla Hanče a Vrbaty na Vrbatově návrší při červené značce mezi Vrbatovou boudou a Harrachovými kameny.  V těchto místech byl nalezen umrzlý Václav Vrbata.

Badatelé se dodnes přou, co přesně vedlo ke skonu dvou nadějných životů. Bylo to Hančovo přehnané národní cítění? Nedostatečná trénovanost a odolnost? Tvrdohlavost? Také se přou o hodnocení obou mužů. Jsou to na jedné straně "Synové hor", národní hrdinové a podle hodnocení jiných hazardéři se životem. 

Jisté je, že díky knižnímu, divadelnímu i filmovému zpracování (novela Františka Kožíka Synové hor z r. 1954, film Synové hor z r. 1956 režiséra Čeňka Duby) je osud Hanče a Vrbaty v Česku velmi dobře znám, i když v novele i filmu je kladen důraz na boj Čechů o Krkonoše proti Němcům. A také je jisté, že pohřeb v Jilemnici se stal manifestací národního cítění. 24. března se v Česku na paměť tragického závodu zavedl jako Den Horské služby. 

Hrob Bohumila Hanče je na hřbitově v Jilemnici, Vrbatův hrob se nachází v Mříčné.

    
Podle:

http://www.horydoly.cz/lyzari/ambice-tragedie-mytus.html, 11. 3. 2016

http://krkonose.krnap.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=10779&Itemid=34, 11. 3. 2016

http://www.tisicovky.cz/cs/hory/krkonose/harrachovy-kameny-hlv14/vrbatovo-navrsi-vv14a/, 23. 11. 2016, zde je mj. i mapa trati závodu