Silická planina

Slovenský kras je nejpozoruhodnější krasové území na Slovensku a zároveň nejrozlehlejší planinový kras ve střední Evropě.

Celé území Slovenského krasu a v Maďarsku navazujícího Aggteleckého krasu (Aggteleki Nemzeti park) si představme jako obrovskou desku druhohorních vápenců, které eroze vodních toků na slovenské i maďarské straně rozdělila na řadu menších celků. Jedním z nich je Silická planina, vápencová kra relativně plochého povrchu s nápadně příkrými okrajovými erozními svahy, které činí zdejší území rozpoznatelným a odlišitelným od jiných krasových území ve světě. 

Oproti krasovým krajinám zvučných světových jmen jsou Silická planina i celý Slovenský kras území relativně malá. Na "šířku" planina měří 5 km a na "délku" asi 17 km. 

Ve směru na jih Silická planina přechází do krasové krajiny okolo Aggteleku a nekrasové pahorkatiny jižně od Kečova, na západě je ohraničena údolím (kaňonem) řeky Slané, resp. svahem na jejím levém břehu, který pro své unikátní přírodovědné hodnoty byl vyhlášen národní přírodní rezervací Brzotínské skaly. Zde je také nejnápadnější prudký kontrast mezi dnem údolí a okrajem planiny, který činí více než 400 výškových metrů. 

Na severu je planina ohraničena svahem, který spadá do údolí potoka Čremošné. Na východě se planina rozděluje na dva "jazyky", Horný vrch a Dolný vrch s délkami hřebene 38 km, resp. 26 km. Sedlo mezi Silickou planinou a Horným vrchem se jmenuje Jablonovské. Vede tudy dálková silnice a pod sedlem v tunelu železnice Zvolen - Košice.  

Když jsme výše popsali, že povrch planiny je relativně plochý, je to pravda jen omezeně. Poněkud výše nad úroveň krajiny čnějí vrcholy - bývalé mogoty, tvary věžovitého a kuželovitého krasu charakteristické pro tropické podnebí, tedy pro období, kdy se naše litosférická deska nacházela mnohem blíže k rovníku než dnes. Podzemí je tvořeno výhradně vápencem, který je prostoupen několika krasovými dutinami svislého směru, např. propastí Brázda (-181 m) nebo Silická ľadnica (-91m). Při okrajích kry potoky erozní činností vyhloubily jeskyně, z nichž nejvýznamnější byly zpřístupněny veřejnosti - Krásnohorská jaskyňa s největším stalagmitem na světě (32 m), Gombasecká s překrásnými krápníkovými brčky a Domica spojená podzemím s Aggteleckou jeskyní a pověstná famózním Dómem indických pagod, pravděpodobně nejhezčím podzemním prostorem na Slovensku, a také s možností plavby po ponorném vodním toku. 

Přes všechny tyto superlativy bychom očekávali, že jeskyní bude na Silické planině daleko víc. Když např. uvážíme, že v Moravském krasu je na rozloze 91 km² popsáno 1100 jeskyní v různých výškových úrovních, pak Slovenský kras v počtu a v poloze jeskyní na několika patrech "zaostává". Zato povrch planin, tedy i Silické planiny je doslova poset závrty. Jsou tu jeden vedle druhého, někde obřích vodorovných rozměrů, jejich okrajové hřbítky často splývají. Mezi závrty je povrch planiny tvořen loukami nebo škrapovými poli. 

Proč?

V jiných krasových územích vodní toky erodují vápence hlavně ve svislém směru, tj. do hloubky. Vznikají jeskyně a propasti. Pokud si voda najde v podzemí cestu nižší úrovní, opouští definitivně jeskynní patro předtím vyhloubené a to se stane suchým. Tak např. Koněpruské jeskyně mají známá tři patra. Popsaný proces erodování do hloubky se děje ve územích, která jsou geologicky ve stejné úrovni nebo u nich dochází ke geologickému zdvihu. 

Jenže když byl ve Slovenském krasu proces krasovění v nejvyšší fázi, byl na území geologický pokles. Říční dna byla o několik set metrů hlouběji než dnes. Protože území klesalo, dostávalo se na dna údolí stále více nánosů. Ty zaplavovaly již vytvořené jeskyně. Proces eroze se projevoval jen ve směru vzhůru a jeskyně byly nánosy zcela zaplaveny a staly se mrtvými. Hloubková eroze neexistovala, jeskynní patra se nevytvořila. Pod Silickou planinou existuje v podstatě jen jedno jeskynní patro, zhruba v úrovni chodeb Gombasecké jeskyně. Srážková voda na povrchu neměla dostatek chodeb, kudy odtékat a "z nouze" si vytvořila nové odtokové systémy v podobě sítě závrtů. Ta je tak hustá, že na planině neexistuje žádný povrchový vodní tok. 

Nedostatek vody sem nelákal mnoho osídlenců, dnes jsou na planině jen dvě obce - Silica a Silická Brezová. 

Planina je zčásti, hlavně na východě a na okrajových svazích porostlá listnatými lesy, na východě křovinatými nebo travnatými porosty. Nejsou to původní porosty, primární vegetací (dnes většinou vykácenou) byly duby, buky, méně pak habry a lípy.

Jašterčie jazero severovýchodně od Silice je největším slovenským krasovým jezerem. Vodou se ale naplňuje jen při velkých srážkových úhrnech. 

Podle:

Silická planina – Wikipedie (wikipedia.org), 7. 3. 2023

Kučera, B., Hromas, J. Skřivánek, F. (1981): Jeskyně a propasti v Československu, Academia Praha, str. 77