Údolí Doubravy mezi Bílkem a Chotěboří

Rulové skály, přirozený tok řeky téměř beze stopy lidské regulace. Lesní porosty blížící se přirozenému stavu. Několik druhů chráněných rostlin a živočichů. Vyhlídky ze skal. Pravoúhlé změny toku. Ne jedna, dvě. Ale hned několik takových míst. Kaskády, peřeje a jeden opravdový vodopád. A také zbytky hradu.

Ano - takové je údolí Doubravy mezi Bílkem a Chotěboří. Pojďme se sem vypravit podrobněji. 

Nejdříve si musíme vyložit velmi stručně geologické poměry zdejší oblasti, které měly vliv na vývoj údolí. 

Ve druhohorách bylo území České tabule zalito mělkým mořem, jehož jeden záliv dosahoval jižně od Čáslavi. Řeka Doubrava se do něj vlévala. Na konci druhohor se v Čechách projevil vliv vzdálené kolize africké a euroasijské desky. Zatímco v Karpatech se ze dna moře začalo zdvihat pohoří, Česká vysočina, konsolidovaná zarovnaná pevnina, se začala lámat na kry. A také se začala zdvihat. Moře ustoupilo a podél zlomů se některé kry také začaly zdvihat, jiné klesaly. Na dnešní Vysočině vznikla složitá soustava různě vysoko položených ker a údolí mezi nimi. Když se Vysočina pomalu začala zdvihat, řeka Doubrava stačila na zdvih reagovat a stačila se zařezávat do okolního terénu, přestože horniny, v nichž tak činila, byly docela tvrdé - ruly a migmatity. Výsledkem je dnes hluboké údolí s nerovnoměrným spádem, s několika zaklesnutými meandry, kde řeka mění pravoúhle směr a jedním velmi pěkným vodopádem. Údolím se ženoucí voda spěchá, neboť jí tak velí gravitace. Vyrovnává výškový rozdíl na geologickém zlomu mezi okrajem Vysočiny a Českou tabulí, respektive bývalým mořským zálivem u Čáslavi a Kutné Hory.  

Zájemce o geologii ještě určitě bude zajímat složení hornin v údolí Doubravy. Jsou tu migmatity (podobně jako na vrcholu Devíti skal) a dále ruly. Víme, že existují ruly vzniklé z usazených hornin - pararuly a ruly vzniklé z vyvřelých hornin - ortoruly. V údolí Doubravy se vyskytují světlé dvojslídné ortoruly a biotitické pararuly. Těch druhých je méně, ale mezi ortorulami a migmatity vytvářejí polohy o mocnosti od několika metrů po desítky metrů. 

Při procházce údolím si určitě povšimnete, že řeka na několika místech pravoúhle mění směr. Vysvětlení je jednoduché. Děje se tak na křížení geologických zlomů, kdy si řeka pro pokračování směru vybere linii zlomu kolmého na dosavadní směr. Děje se tak hlavně pod zříceninou hradu Sokolov a v místě zvaném Točitý vír. 

Skalní výchozy na svazích byly v dobách ledových modelovány boční erozí a mrazovým zvětráváním do podoby skalních stěn a převisů, místy lemovaných haldami hranáčů, kamenů, které ze skály odpadly. Úchvatná je v tomto ohledu asi 30 m vysoká svislá skalní stěna se zříceninou Sokolov, která je členěna do žebrovitých a hrotovitých výstupků. Naproti zřícenině jsou skalní výchozy tvořeny mrazovými sruby s haldami kamenů při úpatí, které na několika místech sestupuje k řece v podobě balvanového proudu. Na tomto levém břehu je nejvýraznějším skalním útvarem izolovaná mírně převislá skalní věž zvaná Čertův stolek, vysoká až 23 m. V její spodní části můžete vidět úzké pseudokrasové jeskyně a úpatní výklenky. Vznik skalní věže lze vysvětlit mrazovým zvětráváním na tektonické linii. 

Hned pod Čertovým stolkem skalní útvary na levém břehu pokračují v podobě "zdi" zvané Kocouři, která je 40 m dlouhá (ve směru J-S), 13 m vysoká a 3 m široká. 

Řeka Doubrava je natolik mohutná a má silnou pramennou oblast v rašeliništích, že v ní takřka vždy teče dost vody. Proto kaskády a peřeje celého údolí jsou neobyčejně malebné. Nejzajímavějším místem je místo zvané Koryto, kde se řeka mezi svislými skalními stěnami zužuje na pouhý 1 metr a veškerá voda Doubravy tu tvoří fascinující 1,5 m vysoký Horní vodopád a 2,5 m vysoký Velký vodopád. Koryto je dlouhé několik desítek metrů (prý přesně 65 m), voda přetéká přes převislý skalní stupeň a pod vodopádem tvoří výrazné vývařiště. Mezi vodopády řečiště v Korytě tvoří soustava skalních prahů s kaskádami.  Asi 20 m pod Velkým vodopádem vznikl nad pravým břehem válcovitý obří hrnec o průměru 120 cm a asi 35 cm hluboký. Vodou vytvořená struktura je nyní 2 m  nad průměrnou hladinou Doubravy, není tedy za normálního stavu aktivní, ale v geologické minulosti, kdy hladina byla méně zahloubena, byl obří hrnec "v provozu".  

V údolí Doubravy se na několika místech dochovala přírodě blízká společenstva, například suťové lesy s převahou jedle nebo javoru. Ale většinou na území rezervace rostou druhotně vysazené lesy. Údolí ja ale natolik zahloubené, že se v něm projevuje teplotní a vegetační inverze. Na dně rostou chladnomilné druhy, na výslunných stráních druhy teplomilné. 

Botanici uvádějí v podrostu suťových lesů byliny zimolez černý (Lonicera nigra), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), růže převislá (Rosa pendulina), měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva), silenka dvoudomá (Silene dioica). U řeky roste bledule jarní (Leucojum vernum), violka bahenní (Viola palustris), mokrýš střídavolistý (Chrysosplenium alternifolium), prvosenka vyšší (Primula elatior), řeřišnice hořká (Cardamine amara). Slunné hrany skal a strání obývá např. smolnička obecná (Steris viscaria), klinopád obecný (Clinopodium vulgare). Naopak ve vlhku rostou zdvojenka bělavá (Diplophyllum albicans), křížitka alpská (Lophozia sudetica) atd. Na suchých osluněných skalách zříceniny Sokolohradu zcela určitě uvidíte nápadné povlaky žlutého lišejníku Biatoria lucida.

V řece je dominantním druhem zvláště chráněná vranka obecná (Cottus gobio) a také pstruh obecný (Salmo trutta m. fario). Rybáře dále může zajímat, že tu žije i hrouzek obecný (Gobio gobio), mřenka mramorovaná (Barbatula barbatulus) a jelec tloušť (Leuciscus cephalus). Laik by řekl, že v údolí Doubravy patrně žije velké množství obojživelníků, neboť je tu dost vody. Ale opak je pravdou. Obojživelníci k rozmnožování potřebují klidné tůně, které na divoké Doubravě nejsou. V okolí ale jich je dost, takže k Doubravě se dostanou nepočetné populace čolka horského (Triturus alpestris), ropuchy obecné (Bufo bufo), skokana zeleného (Rana esculenta), vzácně skokana hnědého (Rana temporaria). Z plazů tu žije žije ještěrka obecná (Lacerta agilis) a slepýš křehký (Anguis fragilis). 

V mnoha rezervacích v ČR jsou nadšeni ornitologové výskytem mnoha druhů ptáků. V údolí Doubravy ale nadšení opadá nad relativně chudou druhovou pestrostí a hodnotou ptactva. Příčinou bude pravděpodobně monokulturní smrkový porost v okolí řeky a málo doupných stromů. Hnízdí tu výr velký (Bubo bubo) a kalous ušatý (Asio otus). Řeku Doubravu miluje skorec vodní (Cinclus cinclus) či poměrně silná populace konipase horského (Motacilla cinerea), v zimě také ledňáček říční (Alcedo atthis). 

Ve staré štole u Horního Sokolovce bylo napočítáno 8 druhů letounů, např.  vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros), netopýr velký (Myotis myotis) a netopýr vodní (Myotis daubentonii). Ve vodě celkem běžně při troše štěstí můžete zahlédnout vydru anebo můžete hledat brouky, jichž tu entomologové napočítali 208 druhů, některé z nich zvláště chráněné.

Území na Doubravě je rozhodně jedním z nejkrásnějších koutů České republiky a můžeme jej vřele doporučit k návštěvě a vyhradit si na něj půl dne až celý den. 

Podle:

https://drusop.nature.cz/ost/chrobjekty/zchru/index.php?SHOW_ONE=1&ID=960, 22. 2. 2020

http://lokality.geology.cz/1625, 10. 4. 2020

Janoška, M. (2008): Nejkrásnější vodopády České republiky, Academia Praha, s. 196.