Žula
Popis
Žula je hlubinná vyvřelá hornina. Slovem "vyvřelá" nebo "vyvřelina" se označují horniny vzniklé utuhnutím magmatu.
Tekuté magma se dere z hlubin Země na povrch různými cestami a cestou chladne. Řídké magma - s nízkou viskozitou - se může dostat až na zemský povrch nebo do oceánu a utuhne na povrchu nebo ve vodě. Proces chladnutí je poměrně rychlý. Takovým vyvřelinám přiřazujeme přídavné jméno povrchové.
Pokud magma utuhne těsně pod povrchem, vytváří podpovrchová tělesa a bývá pod obrovskými tlaky vtlačováno do puklin a po vychladnutí vytváří středně velká tělesa a žíly. Jejich rozměry měříme v řádu decimetrů až kilometrů. Tyto horniny označujeme jako podpovrchové vyvřeliny.
Pokud je magma husté, na povrch se obvykle nedostane a utuhne ve velkých hloubkách. Proces tuhnutí je velmi pomalý a může trvat až miliony let. Důsledkem je, že při chladnutí za dlouhou dobu mohou vyrůst velké krystaly a že takto vzniklá horninová tělesa zvaná plutony mívají různé tvary a rozlohu desítky metrů až stovky kilometrů čtverečních. Na povrchu jejich tvary známe, ale většinou nevíme, do jakých hloubek dosahují a zda a jak jsou na spodní straně ohraničeny. Protože různé nerosty obsažené v magmatu mají rozdílnou teplotu tuhnutí, bývají v těchto horninách zřejmé částice různých nerostů. Geologové okem, pod mikroskopem nebo jinými metodami mohou určit druh horniny. Řeč je o horninách, které označujeme jako hlubinné vyvřeliny. To je také případ žuly, jedné z nejrozšířenějších hornin na Zemi.
Než se do stati o žule pustíme podrobněji, ještě připomeňme několik samozřejmých skutečností.
Pro zkoumání žuly je nedostatkem, že ji nikdy nikdo neviděl v přírodě tuhnout. Zatímco např. čedič geologové mohou studovat na svahu sopky, odkud se vylévá příslušný druh lávy, za žulou do hlubin zemské kůry nemůžeme. A také nemáme k dispozici miliony let, po které tuhnutí probíhá. Výhodou je ale skutečnost, že žuly je na světě naprostý dostatek, tvoří drtivou většinu kontinentální zemské kůry a její zkoumání není obvykle svázáno žádnými omezeními.
V zemské kůře pod oceány žula obvykle není a nevyskytuje se ani ve známém vesmíru. Samozřejmě proto, že na žádné planetě (zatím) nebyl odhalen hlubinný vulkanismus.
Slovo žula má v češtině, ale zvláště pak v cizích jazycích synonymum. Je jím označení granit. Zatímco slovo žula pochází patrně z německého Sohle (= podklad, podloží), granit má původ nejspíše v latinském grannum (zrno, zrnko).
Žula vs. granit? Nebo žula = granit?
Slovem granit se v cizích jazycích často označují všechny hlubinné vyvřeliny obsahující křemen a živec, tedy i horniny, které by český geolog označil jako granodiority nebo křemenné diority. Podotkněme, že pro běžného turistu v přírodě jsou tyto horniny makroskopicky obtížně rozeznatelné. V dalším výkladu se budeme držet českého pojmenování - žula. Pokud v českém odborném textu (např. na serveru lokality.geology.cz) najdete slovo granit, pak se tím myslí žula. Slova granodiorit a diorit nemají český ekvivalent a jejich synonymem není slovo žula.
Do horninového názvosloví poněkud "fušují" lidé z technické praxe, například kameníci, kteří někdy slovem granit označují všechno, co vypadá jako žula, ale má jiné složení, třeba adamelit, syenit nebo tonalit. Výjimečně slovem granit označují i přeměněné horniny, třeba rulu.
Jak se žula - hlubinná vyvřelina - dostala na zemský povrch?
V hloubce ztuhlé žulové magma se na povrch dostane jedině činností vnějších geologických činitelů - vody, větru, mrazu, kořenů rostlin, které způsobí erozi a denudaci - odnos hornin v nadloží žuly.
Občas se na zemském povrchu stalo, že žulové magma se přece jen na povrch dostalo a vylilo se z jícnu sopky. Pak vytváří krátké lávové proudy nebo kupy. Hornina - ekvivalent žuly - vylitá na zemském povrchu se jmenuje ryolit. Známe jej například z Korsiky z poloostrova Scandola.
Složení, barva a textura žuly
Žula je složena z proměnného podílu minerálů, které ji ve výsledku řadí mezi kyselé horniny (obsah křemičitanů více než 65%). Již na I. stupni základní školy se žáci učí, že žula se skládá z křemene, živce a slídy. Ty tvoří obvykle kolem 90 % horniny. O dalších podrobnostech minerálního složení žuly se dozvídají studenti geologie nebo zájemci v odborných knihách nebo textech na internetu. Nutno podotknout, že jejich složitost je pro laika většinou nestravitelná.
Nejjednodušší chemický vzorec z minerálů má křemen SiO2. Nejčistší křemen je průhledný, ale vlivem příměsí může mít různé barvy, v žule má obvykle barvu bílou až šedou. Živců existuje více druhů, ale v zásadě se dělí na dvě skupiny: sodno-draselné (alkalické) živce a sodno-vápenaté živce (plagioklasy), obě se ještě dále dělí. V žule jsou obvykle přítomny jak draselné živce v barvě bílé nebo načervenalé, tak plagioklasy v barvě bělavé. Barva živce je určujícím prvkem pro barvu celé žuly. A konečně slída: existují v zásadě dva druhy, oba opět se složitým chemickým vzorcem: světlé lupínky má muskovit, tmavé biotit.
Celková barva žuly pak vychází různá, nejčastěji je žula šedobílá, modrošedá nebo načervenalá se zrny různých barev podle hlavního složení a příměsí a s černými nebo bílými (nebo obojími) lesklými lupínky slídy. Ovšem žula může být i růžová, namodralá nebo také černá.
Menšinový podíl v žule zaujímají minerály: apatit, zirkon, andalusit, turmalín, amfibol, pyroxen, magnetit, pyrit a další.
V textuře žuly nacházíme různě velká zrna podle toho, jak rychle či pomalu magma chladlo. Obvykle draselné živce krystalizovaly jako první, takže v žule tvoří nápadné krystaly, zatímco později chladnoucí křemen vyplňuje mezery mezi nimi.
V přírodě můžeme na žulových výchozech nebo skalách formy odlučnosti žuly. Hornina se většinou rozpadá do tvaru kvádrů nebo plochých, tlustých bloků - lavic (kvádrová nebo lavicovitá odlučnost).
Žula je poměrně tvrdou horninou, která je v přírodě relativně odolná vůči zvětrávání, a proto se v technické praxi používá jako kámen, na který jsou kladeny poměrně drsné nároky co se týče trvanlivosti.
Na prvním místě jmenujme použití žulového štěrku jako podloží silnic a železnic. Zde je význam naprosto zásadní, bez žuly nebo podobných hornin by pozemní doprava na Zemi neexistovala. Žula se používá dále jako stavební a dekorační kámen, velmi často na výrobu sloupků, obrubníků, náhrobků, dlažby, prostě tam, kde se očekává pevnost vyšší než beton a odolnost vůči povětrnostním nebo chemickým vlivům. Zvláště pak vynikající vlastnost žuly je, že ji lze dobře brousit a leštit, takže některé žulové výrobky jsou uměleckými díly. Znali to již obyvatelé ve starověkém Egyptě, když ze žuly vyráběli sarkofágy (např. ve Velké pyramidě v Gíze).
V přírodě jsou krajiny s geologickým žulovým podložím velmi oblíbené turistické destinace. Jsou často blízké místům, kde se žula těží v lomech.
Podívejme se po České republice na některé lokality, v nichž hraje žula hlavní roli.
Šumava - žula z moldanubického plutonu buduje značnou část pohoří, nápadný je její výskyt na některých vrcholech, např. Trojmezná hora, Plechý, Dreisesselstein, Čertova stěna a na jiných místech.
Novohradské hory - zde narazíte na žulu téměř všude. Doporučujme navštívit Obří kámen u Nových Hradů, vrcholy Mandelstein, Vysoká, Kraví hora, Kuní hora.
Krkonoše a Jizerské hory - obě pohoří jsou budována žulou tzv. krkonošsko-jizerského plutonu. Patrně nejhezčím místem s ukázkovými příklady výskytu a zvětrávání žuly jsou Mužské kameny, Dívčí kameny, Pielgrzymy a Polední kameny. V Jizerských horách na okrajích pohoří překonávají potoky žulové skalní stupně několika vodopády (Vodopád Jedlové, Velký Štolpich, vodopád Černého potoka aj.)
Již odedávna se žula těží v okolí Liberce. Přímo na území města se nachází lom u Ruprechtic (50°47'35.976"N, 15°5'15.005"E), pak u nedalekého Janova nad Nisou (50°46'10.404"N, 15°9'19.692"E), ale nejkrásnější bloky žuly se lámou v místě zvaném Černá Studnice (50°42'38.700"N, 15°12'49.706"E).
Českomoravská vrchovina - některá místa jsou díky žule velmi atraktivní, např. v České Kanadě mezi Landštejnem, Novou Bystřicí a Kunžakem, kde jsou v lesích skryta skalní města a na polích najdete "poházené" žulové balvany (Vysoký kámen, Hamerské skály aj.) Na mnoha lokalitách Českomoravské vrchoviny je žula hlavním krajinotvorným prvkem a důvodem turistické atraktivity (zřícenina hradu Štamberk a skály v jeho okolí) Na několika místech má silnou tradici těžba žuly - lomy u Mrákotína (49°11'33.569"N, 15°21'47.153"E), odkud pochází monolit na nádvoří Pražského hradu, lom Vrch u Řásné, lom Horní Dvorce mezi Studenou a Strmilovem (49°11'21.429"N, 15°14'12.446"E), lomy u Lipnice nad Sázavou (např. 49°37'32.524"N, 15°23'41.363"E). V opuštěných lomech u Lipnice je možno objevit zajímavé koupání.
Střední Čechy jižně od Prahy
Velmi kvalitní žula se těží u obce Prosečnice ve velkém lomu u řeky Sázavy. Lokalitě se tradičně říká Požáry. Stejný pluton je odkryt poměrně daleko odsud již v jižních Čechách v malém lomu severovýchodně od Blatné u vesnice Vahlovice.
Turisté ve středočeském plutonu mají možnost navštívit u vesnice Petrovice v okrese Příbram největší žulový viklan České republiky zvaný Husova kazatelna.
Okolí Skutče
V okolí Skutče se žula těží na několika místech v povrchových lomech. Některé z nich jsou aktivní, některé opuštěné, v několika zbyla po skončení těžby jezera.
Okolí Žihle
Krajina severně od Plzně je co se týče možností pozorování některých geologických jevů neskutečně pestrá. Za jeden den takto můžete vidět třetihorní sopky (vrch Vladař u Žlutic), těžbu kaolínu u Horní Břízy a Kaznějova, břidlicové lomy u Rabštejna nad Střelou a konečně dva nádherné žulové balvany Dědek a Bába u Žihle.
Okolí Žulové
Pokud chcete zažít opravdu pěkné chvíle ve společnosti žuly, pak se nechte zlákat k výletu do Slezska, kde východně od městečka Žulová se hornina těžila v několika lomech. Po opuštění jsou některé lomy zaplaveny spodní vodou a jsou jedinečnými místy na koupání. Třeba takový lom Transgranit (50°18'9.982"N, 17°6'18.118"E) a Rampa (50°17'51.812"N, 17°8'3.387"E) patří k nejkrásnějším scenériím v ČR. Návštěvníkům ani nevadí, že nejsou přírodní, ale vznikly díky technické činnosti a že během těžby ochrana přírody a atraktivita krajiny majitele lomu vůbec nezajímala a přesto k ní přispěli. Dospělí budou nadšeni, ale na děti a neplavce dávejte pozor, koupání ve velkých hloubkách může být nebezpečné.
Evropa
V Evropě se žula vyskytuje na mnoha místech a někde tvoří turisticky velmi atraktivní krajiny.
O některých se zmíníme a kapitolu zde budeme postupně doplňovat.
Oblast Bretaně ve Francii je geologicky budována téměř výhradně žulou. Jedním z nejkrásnějších míst, kde tuto horninu můžete obdivovat, je pahorek Le Castel na území města Trébeurden (48°46'5.019"N, 3°35'9.953"W). Růžová žula v kombinaci s modrou barvou moře je naprosto úchvatná.
V Portugalsku v Národním parku Peneda žulové vrcholky dosahují sice jen středních nadmořských výšek, ale jsou nádherné a přitom málo navštěvované. Místní obyvatelé mnohdy ani turistu v životě nepotkali a v odlehlých osadách dodnes není zaveden asfalt (např. v okolí vesnice Gavieira).
Žulu často potkáte na Korsice. K návštěvě doporučujeme údolí Tavignano, po žulových skalách se budete pohybovat, když budete stoupat z údolí k jezeru Nino, koupat se můžete na žulovém ostrůvku Îles Lavezzi a růžovou žulu budete obdivovat na ostrůvku Île de la Pietra
Pokud se budete nacházet na Sardinii, rozhodně se jeďte podívat na sever ostrova. Je tvořen žulou v nejrůznějších podobách. Původně hlubinná vyvřelina je na povrchu erozí změněna na tvary, které by nevytesal ani nejlepší sochař. V tomto ohledu doporučujeme navštívit například poloostrov a mys Capo Testa a vrchol Monte Limbara.
Na Slovensku žula tvoří geologickou stavbu Vysokých Tater. V Západních Tatrách a v Polských Tatrách ji ale někde střídají jiné horniny, například břidlice a vápence, Belanské Tatry jsou zcela vápencové.
Podle:
Žula - granit (sun-river.cz), 11. 5. 2021
